Hospoda tu bývala odedávna. Anály hovoří o XV. století, kdy tu už fungoval přívoz. A kde jinde, než u vody a cestě přes ni mohla být dobrá krčma.
Je potěšující, že „dobrá krčma“ tu stojí do dnešních dnů. přesto, že přívoz vzal čas a přes řeku vede o pár desítek metrů dále most. Navíc hlavní trasa mezi Prahou a Mělníkem vede po odklonu jinudy.
V čem tedy spočívá ten zázrak plné hospody, který se tu tak často děje? Žádný zázrak, jde o tradiční přístup k hostu, jaký býval standardní. O koktejl vstřícné, vzácně milé práce personálu, mimořádnou kuchyni, slušné pivo, dobrá a lepší vína.
Magnetem Štěpána jsou speciální nabídky šéfkuchaře. Na přelomu podzimu a zimy to bývají zvěřinové speciality. Ty se zde neodbudou srnčí kýtou či bažantem. V menu krom nich je muflon, kanec, jelen, také prakticky už neviditelný zajíc. Možná importovaný.
pokud jste fandové zvěřiny, zabořte do lístku prst, a na co ukáže, to si poručte. Všechno je dobře.
Startem budiž staročeská bramboračka s houbami. Vonící, s výbornými bramborami, spořádaným poměrem zeleniny. Spoustou hub, mrkve ne moc, aby polévka nezesládla, zkrátka vzorová. Jako vystřižená do seznamu receptur znovu se obrozující značky Czech Specials. Po téhle bramboračce by se do ní zamiloval asi i lidojed odněkud z Amazonie. Tedy kdyby Na Štěpán zavítal.
Pokračovat lze přes mufloní kýtu se svíčkovou omáčkou, brusinky, opečené špecle. Hned po prvním soustu jsem se zfanfrněl blahem! Maso, s patrným, ovšem ne odrazujícím puncem zvěřiny se jen rozpadalo. Ač nešpikované, vůbec nepůsobilo vysušeně. A ta omáčka, no tedy! Hustá, v barvě tmavší, což je k divočině asi dobře, chuti tak znamenité, že jsem vidličkou neuměle dostal z talíře i poslední nejmenší kapičku. Dalo to fůru práce, ale vyplatila se.
Ovšem i ze stálého a la carte můžete vylovit znamenité pochoutky. Co třeba pomalu dušená hovězí kližka na pepři, karlovarské knedlíky. Kde to dnes dostanete? Jedině uzená plec s bramborovým pyré neměla stoprocentní tah na bránu. Byla báječná, kaše hladká jako krtčí kožíšek, maso kouřem jen políbené, nikoliv znásilněné. Jen šťáva se moc nehodila, byla cizí, a rozmělnila poněkud čistou chuť uzeného. Okurka, která by ji jistě oživila, chyběla úplně. S ohledem na ostatní se to však jevilo jen jako malé uklouznutí.
Co ještě stojí za zmínku, je gastronomický kalendář vytištěný na prostírce. Během oběda si v něm podle vámi oblíbených jídel lze vybrat a naplánovat příští návštěvu.
Stále mi vrtalo hlavou, proč je ta chuť tolik známá, ale nechytl jsem se. Až když jsem na upoutávce uviděl známou tvář Martina Slezáka, trklo mě to. A potěšilo. Proto, že Martin jako jeden z hodně mála kuchařů, kteří opustili velkou scénu, neupadl do mokřadí beznaděje, v jaké se dnes potácí velká spousta restaurací. Budiž za to složen hold jemu, i všem, kdo se vydali touž cestou.