Není kdovíjak nápadná, ač fotografie na stěně domu vzbudí zvědavost snad každého kolemjdoucího. Kdo vstoupí, bude jistě překvapen. Pár schodů do podzemí vás provede kolem skleněného šámbru, který je předzvěstí vlastního lokálu. Ten potom, ač díky zrcadlu na celé stěně, které celek zmnožuje vyhlíží rozsáhle, je vlastně skromný. Tedy co do skutečné velikosti. Design není okázalý, nabízí vcelku přívětivou atmosféru. I když díky převaze bílé poněkud sanitní. Oživují jej však v nikách zabydlené zelené oázy. Mobiliář pojednaný v nenápadné šedi podtrhuje možná až příliš poklidný dojem, který restauraci ovládá.
O dokonalé vzrušení se však postará pohled do lístku. Pestré složení osmi- či pětichodového meníčka vaši mysl dokonale probudí. Sestava jídel, vyskládaná z témat tří záběrů – vody, fauny či flory, slibuje mnoho. Že kuchař dokáže slibované i splnit, shledáte hned po první lžíci. Poklid je ten tam, do dění vstupuje kuchyně.

Tím, že restaurant nabízí dvě varianty menu, vám výběr hodně usnadní. Tedy při osmichodové volbě. U pěti chodů jste nuceni tři z osmičky sami vyřadit, a to vůbec není snadné. Vzdát se zvěřiny, obětovat jesetera, nebo si odpustit krém z kysaného podmáslí? Babo raď! Nakonec se patrně vrátíte k plné verzi a shledáte, že jste ani maličko nechybili.
Tři drobnosti, vlastně takové amuse bouche z každého spektra kuchyně, vyzkoušejí vaši vnímavost a proberou ji k plnému výkonu. Hlavně však už tyhle maličkosti potvrzují um šéfa kuchyně.
Po nich začíná kulinářský koncert. Nečekaně široký soubor vůní všech přítomných komponent nejprve levituje kolem nosu konzumentova a provokuje jeho smysly. S požitím prvního sousta potom dochází na vnímání chutí. Není to snadné, nastupují po řadě, tak jak koření vnímavě doplňuje projev báze. Sousto se neustále obměňuje, kuchař jakoby žongloval míčky, stále přidává jeden po druhém s tím, že mu žádný neupadne, žádný se neztratí. Ve finále se na patře rozprostře široký, mnohavrstevný dlouho znějící akord.
Ať je to na úvod topinamburová pěna s cibulí červeným vínem, artyčokem, chipsem z artyčoku a tuším ještě s lanýžem. Ozvláštněná podmáslím, s optimálně sestavenými a seřazenými komponentami je mnohoslibnou ouverturou.
Tak je tomu u každého dalšího chodu. Třeba sumec, ještě docela málo tučný, jen tolik, aby stopa tuku dala vyznít rybímu duchu masa. Kuchař rybu nijak neupravoval, ponechal jí všechnu rustiku. Ochucení obstarala omáčka ze smetany, bazalky, bílého vína. Sice jemná, masu však dokázala vetknout velice noblesní projev. Do vyprecizovaného doprovodu promluví ještě wasabi, soustu dá švih a živost. Strouhanka obstará lehké lehýnké zakřupání, dnes tolik žádané.
Nebo wagyu tatarák. S přidanou trochou zvěřiny, morkem, a kopičkou kaviáru na horní plošině masového soklu, podpořený ještě majonézou z křepelčích vajec. Znovu umně srovnané chutě, znovu tlumené, až mazlivé. Díky tomu je projev na patře hladký a noblesně jemný.

Přidejte k tomu slušnou vinnou kartu, vychytané párování, pokud se proň rozhodnete. Ve finále pak přívětivou náladu, vyvolanou báječnou krmí. Takový je obrázek stále populárnějšího podniku, který hodil rukavici všem podobným restauracím, nejen ve Štěpánské ulici.
K dokonalému prožitku tu však přece jen něco chybí. A sice vytříbenější projev servírek. Obě byly příjemné a milé ale…  Jakoby s nejistotou při vlastním vystoupení v jednom, či až strojovým odříkáváním složek chodů v druhém případě by stálo za to popracovat.