Kouzelný interiér, Vojtěch Petřík v kuchyni, a úžas budící přírodní scenérie Prokopského údolí, to bylo tehdy zárukou plnohodnotného prožitku. Jehož byl samozřejmě Černý kohout – právě o téhle restauraci je řeč, středobodem. Jak je tomu v současnosti?
Někdejší zemanský statek stojí dosud, restaurace funguje dodnes. Oslovující interiér s mnoha okny, kterými se dovnitř dere zářivé jarní světlo, pod trámovím krovu hrubé lavice a stoly s deskami zvrásněnými letokruhy. Prostora je příkladem krčem z časů dávno zmizelých. Vstoupíte-li, uvítá vás praskot dřeva v krbu a příjemné živé teplo, prolínající se s vůněmi kuchyně. Lístek pak sestává z krmí staročeské kuchyně, kterou ostatně Kohout deklaruje jako svou úhelnou.
Na probuzení hladu může docela dobře sloužit škvarková pomazánka. Její vychucení dává tušit kuchařovu zběhlost pro práci se surovinou. Jen by bylo dobré nechat ji před servisem alespoň trochu povolit. Přímo z lednice byla na kámen, nůž si s ní po hodnou chvíli nedokázal poradit.
Silný slepičí vývar s masem, kořenovou zeleninou a vaječnou sedlinou se snažil situaci vylepšit. Do značné míry se mu to podařilo, silný co do intenzity, věrný v chuti, se spoustou zeleniny a vložkou v podobě nudlí měl vše, co se čeká. Krom jediného. K dokonalosti mu scházelo pár celsiových stupňů navíc. Polévka, zvlášť takto vydatná, má být horká jako peklo.
Hlavní chod jednak potvrdil už řečenou kuchařovu mimořádnou vybavenost pro úpravu a chuť toho kterého chodu. Zároveň ovšem rozšířil pochyby o sestavě krmě na talíři. Vepřová panenka na grilu, s houbovou omáčkou a šťouchanými bramborami. K tomu ještě kopička svěžího jarního salátu. Což bylo celkem v pořádku, stran ustrojení. Panenku není lehké připravit. Tahle byla báječná. Nevysušená, vnímavě na ohni připravená – s výjimkou jednoho kousku, který patrně blíž k odcházejícímu dýmu jím byl zasažen o čárku více. Šťouchačky, momentálně jedna z nejpopulárnějších příloh, měly též své kvality. Z dobrých brambor, umně vychucené. A znamenitá, hustá a silná houbová omáčka, vzácně povedená. Zdánlivě tedy báječné pochutnání, ale…  Vše na jednom talíři  je nonsens. Komponenty spolu vůbec neladily, nenašly společnou cestu. Těžká omáčka by byla skvělá s jinou přílohou, s touto se prala s výsledkem oběma soupeřům spíš ubližujícím. Salát vedle žhavého masa rychle vadl, navíc díky ostatnímu neměl do hry co vnést. Celé to působilo jako sváteční dort kočičky a pejska.
Je překvapující, když kuchař, zjevně zkušený a v přípravě jídel erudovaný, takto zrůzní jídlo, jehož složky byly báječné. Musí přece vědět, že méně bývá vždy více. Z této kompozice mohla být dvě různá jídla, každé samo o sobě znamenité. Možná šlo o snahu nabídnout hostu na jednom talíři široký chuťový prožitek. Ale jak již zaznělo výše…
V každém případě však Černý kohout – přes všechny pochyby, které vyvolala jak kuchyně, tak trochu ještě ze zimního spánku neprobuzená obsluha, stojí za návštěvu. Dnešní představení mohlo být ne docela povedenou generálkou na právě startující sezónu. Nicméně stojí za to se do Klukovic vydat. A věřit v lepší výsledek. Kohout i hosté si to bez dalšího zaslouží.