Jako Fénix povstalý z popela v nové kráse, tak se poděbradská Cucina, součást butikového hotelu Mammas, po rekonstrukci vepsala mezi dobré adresy u mnoha gourmetů
Sympatická atmosféra současnosti
Příjemná zahrádka v poklidném parku je v létě největším lákadlem restaurace. Ovšem přinejmenším stejný zájem si zaslouží i vnímavě rekonstruovaný interiér. Nijak třeskutě moderní, ani však zavánějící naftalínem hlubokého, mnohde až zvetšelého retra. Zkrátka místo nabízející sympatickou atmosféru současnosti.
Pokud se navíc usadíte proti otevřené kuchyni, můžete sledovat film jako z němých grotesek. Slova neslyšíte, ale gesta a grimasy kuchařů, třeba při bezděčném uchopení rozpálené rukojeti pánve, jsou i bez hlesnutí výmluvná.
Ochutnejte „al Nero di Seppia“
Lístek pak vám volbu jídla moc neusnadní. Budete mít pocit, že musíte okusit všechno. Zkuste ale linguine s kalamáry. Na černém talíři se svíjí temné klubko hádků „al Nero di Seppia“ díky sépiovému inkoustu antracitově černých. Z lesknoucí se hromádky probleskují diamantovým leskem bílé kousky masa, smaragdy uvozuje šťavnatá sytá zeleň lístků bylinek, rudě jako rubínová očka bazilišků žhnou srpečky tomat. Jednoduchá kompozice, opírající se o mimořádně ustrojené maso hlavonožců, jemuž přizvukují rajčata chutnající tak, jak je to možné snad jen v Itálii. Všechno je podpořené netuctovou chutí a vůní mouky ozvláštněné ochranným barvivem sépií. Výsledný projev stvrzuje svým puncem znamenitý olej. Jakoby se malá Itálie přestěhovala na poděbradskou kolonádu, tak si můžete připadat nad každým soustem umně odvedené krmě.
Pražma – v mimořádné formě
Lístek také avizuje přípravu komponent v grilu Josper. Ač je to poněkud neobvyklé, i dalším chodem může být zástupce mořské říše, ryba. Prošlá žárem vonného dřevěného uhlí byla rybka – šlo o pražmu – v mimořádné formě. Provoněná dýmem, upravená přesně tak, aby nebyla syrová, ale ani ohněm příliš zrůzněná. Navíc restaurace nabízí ten luxus, kdy vám ji s nevídaným již umem excelentně vykostí číšník před očima. A to tak, že před přeložením na talíř ještě bdělým okem zrentgenuje filety a pinzetou s elegancí odstraní těch pár kostí, které v mase zůstaly.
Zelenině žár a vůně ohně rovněž slušely. Čistá v chuti znamenitě doprovodila alabastrová sousta masa. Pár brambůrek, kolečka cibule – té červené co neštípe, několik mini rajčátek a tu a tam zelený lusk fazolky nabídly ve finále na patře mimořádný koncert optimálního akordu. Jídlo vlastně nenáročné znovu připomnělo kouzlo kuchyně země, která patří stran gastronomie k velmocem. Z minima vytěžit maximum, v tom spočívá umění kuchařek v italských rodinách. Pouhé tři čtyři složky, ovšem čerstvé, jak je to jen možné, podmanivě přistrojené s respektem k charakteru každé jedné z nich. Celek potom vychází tak, že by se jeden utloukl.
Vysoce profesionální personál
Doprovázena dobrými či lepšími víny získává zdejší kuchyně ještě další rozměr, a to díky bezvadné obsluze. Dvě generace číšníků spoluvytvořily na place nevšední kulisu. Esprit, přehled a šarm práce vysoké třídy střídala taková ta italsky lehká ledabylost, ovšem v mantinelech vysoké profesionality. Na každém je navíc vidět, kterak jej podmínky v novém motivují k nejlepšímu výkonu. To je ostatně patrné i na talířích opouštějících kuchyni.
Lázeňské město tak získalo podnik, který se brzy stane pro hosty trochu případně „srdeční záležitostí“.
Autor: Milan Ballík