v MG restauraci v Bezděčíně.
Když si k tomu přidáte lehce neformální, ovšem vysoce profesionální personál na place, barevný interiér prozářený sluncem, a často i efektní podívanou za cele prosklenou stěnou, vstoupí do vás radost. A to jste ještě neotevřeli menu.
Italská kuchyně v mimořádném provedení. Co do surovin, receptur, i vnímavé práce šéfkuchaře a jeho týmu. Usedněte a při pohledu na zelenou plochu letiště se nechte hýčkat. Bude se vám to líbit.
Už předkrmy signalizují labužnický program. Carpaccio z modrohlava s pampeliškovým krémem,
zázvorem, mořským hroznovým vínem a okurkou, pošírované červené krevety s fenyklem, estragonem,
kokosem a mrkvovým pyré… Co chod, to malá kamej na náhrdelníku skvostů kuchyně zpod Apenin. Ovšem uzený úhoř s libečkovým krémem a teplým žloutkem, variace na české téma, toho bych neminul. Nám blízké suroviny, jednoduchá skladba a Gruszova práce s vrcholným respektem k přípravě, tam není chyba. Maso ryby, jen vnímavě tknuté vonným kouřem, a libeček, kamarád české kuchyně. Vejce pak už jen vyhladí chuť do tónu hebkého jako peří housátka, co je víc?!
Situaci neulehčí ani nabídka „hlaváků“. Střídají se v ní krmě dobré a lepší, některé s nábojem tajemství až exotiky. Ryba po rybě není standardní volba, v případě mořského jazyku v papillotě se zeleninou však nelze váhat. Kvalitní ryba, mimořádně čerstvá zelenina na počátku plné sezóny, k tomu nevšední ustrojení, krátce jasná volba. Abyste udrželi napětí i zvědavost na uzdě, příprava krmě je poněkud delší, potrénujte senzory třeba ještě soustem těstovin strozzapreti s hráškem, fava
fazolemi, pestem a kalamáry. Není třeba nic dodávat.
Když se objeví číšník s hlavním chodem, znejistíte. Neobjednali jste si přece svíčkovou wellington, pecen chlebaž vůbec ne … Tak totiž vyhlíží zlatavý bochník na platu v rukou obsluhujícího. Oč tu jde? Vše je v pořádku, jen neobvyklá varieta papilloty – ani nevím, jetli to lze papillotou nazvat – u nás vídaná asi tak často, jako býk s dvěma hlavami, je opravdu vaše objednaná ryba.
V každém případě se z narušené těstové krusty linula omamující vůně. Zelenina i ryba byly plné šťav, které neměly kam uniknout a do těsta se kdovíproč nenatáhly. Ryba, kořením téměř nedotčená, si zachovala natur chuť, všechen kolotoč okolo obstarala zelenina. Přitom však ponechala přečistému projevu masa dost prostoru na parádní sólo. Sama o sobě však byla stejně báječná, čerstvá a oblažující patro. Spolu s kousky odlomené krusty z papilloty chutnalo sousto jen což!
Nakonec už jen miska čerstvých jahod s kopečkem sorbetu stejného původu jako zamávání léta.
Najedeni, ne však přesyceni, pozorujete oknem letní přepršku a vnímáte, že i na černá mračna, chrlící provazce vody, je z pohodové nálady restaurace krásný pohled. Možná vás napadne i to, že to sem z metropole není tak daleko.
V epidemii bister a jiných alternativních pohostinství, která se rojí jako komáři nad močálem, navíc ne všechna jsou pozornosti hodna, patří tyto ostrůvky výsostné gastronomie a celkového prožitku z návštěvy vůbec k milým a stále žádaným cílům. I když ne masovým, ale to je vlastně asi dobře.