Objevit v Brně restauraci Konfit je trochu orientační oříšek. Poněkud stranou centra, nápis na stěně domu, na níž chybí dveře, tajemný průjezd a ničím nelákající nádvoří za ním. Skoro máte chuť návštěvu vzdát a vyhledat jiný podnik.
Ovšem nedělejte to. Přišli byste o jedno z nejzajímavějších podání tradiční české kuchyně.
Pokud tedy vejdete, čeká vás už zajímavý první pohled. Zimní zahrada s možností otevřít střechu je funkční prostorou s minimem efektů. Atraktivnější je hlavní prostora, svým způsobem dvojjedině designovaná. Trámoví stropu sice navozuje pocit prosté selské krčmy, proti němu však atakuje dojem lehce historizující noblesní mobiliář. Jakoby přenesený z měšťanského salonu devatenáctého věku.
A vlastně z těch časů je postaven i základ menu. Česká tradice v nejlepším podání, tak znějí reference o podniku, kde gastronomii uvozuje už jméno.
Vůbec nic se však nestane, když při náhodné návštěvě narazíte na některou ze speciálních nabídek, což v tomto případě byl exkurz do kuchyně maďarské. Nenechte se odradit ani tímto, brzy zjistíte, jak jsou tyto vstupy báječné. Svérázná kuchyně, jedna ze tří, které se za C&K říše vařily „v jednom hrnci“, má vždy co nabídnout.
Partii otevřete polévkou, samozřejmě Halászlé. Připravená ze tří druhů ryb amura, candáta a kapra. Voněla už z kuchyně, úvodní sousto vás pak naladí na čardášovou náladu. Charakteristický uherský odér paprik a rajčat, do kterého se natlačila síla rybího vývaru.Lehká, spíš jen latentní ostrost, otevřou vnímání vašich senzorů dokořán. S prvními kousky masa vám dojde obmyslnost receptury. Dravec, nevím, jde-li o proslulého balatonského fogoše, v každém případě je masa pevnějšího, tuku téměř prostého, a čistého, lahodného dopadu. Obě býložravé ryby jsou sic tukem tknuté, byly však vybrané tak, aby se jeho výraz nezmocnil celkového dojmu. Uherští kuchaři našli svoji originální cestu. Polévka tak vlastně nejde srovnat se žádnou ze svých příbuzných na mořské bázi. Přičemž, domnívám se, je nám maďarská verze blízká, jakoby dávno známá. Jen pozapomenutá.
U perkeltu, zvlášť potom při hovězí pečeni Esterházy s krupicovými noky, vám potom příbuznost přijde evidentní. S tím rozdílem, že v uherské verzi jsou chutě vypointovány na optimální výši, zřetelněji přiznávají základní téma. Roli hrají také přílohy. Tarhoňa, patrně kupovaná, nedovedu si představit, že by kuchař zvládl kuličky o naprosto stejné velikosti v tolikerém množství. Pokud ano, smekám. Ať tak či tak, s omáčkou – vlastně pramátí všech gulášů, si rozuměla víc, než dobře.
Estherházy zase, byť to, tuším, není původní recept z Uher, vám zase naskočí svíčková. Možná proto, že kuchař parně nešel až do původní verze – to jest více kořenové zeleniny julienne, více prostoru pro kysanou smetanu – měla jasně narýsovanou cestu chutí. Zde se uplatnily noky. Ne tak nasákavé jako knedlíky, zůstaly své. Jejich trvalá krupicová stopa ozvláštnila a trochu uhrotila sládnoucí dojem z omáčky. Obojí se také vřele skamarádilo se svěží, tělnatou frankovkou ze sklepů Bock.
V každém případě vám provedení maďarských specialit, citlivá práce se surovinami – zvlášť patrné to bylo u masa – dá jasný obrázek o umu kuchařově. Pokud se takto popasuje s kuchyní sousedů, je nasnadě, jak si poradí s naší vlastní.
Slogan, proklamující vlastnosti kuchyně- „… obracíme se zejména k tradičním staročeským postupům a dáváme si záležet především na kvalitě, čerstvosti a poctivosti.“ – není v případě Konfitu jen prázdným heslem. Tím spíš, když se vám dostává bonusu v podobě mimořádné obsluhy.