Chcete-li udělat krok do minulosti za poznáním tradičních českých venkovských hospod, musíte do Točníku. Čeká tam na vás Hostinec u krále Václava IV.
Doširoka rozkročená budova na křižovatce cest, před ní nevelká zahrádka. Uvnitř potom hlavní lokál, dokonce i s tanečním sálem, který je ale za běžného provozu zavřený. Inu, jako to bývalo všude. Typický nábytek, včetně karetních stolků se šuplíky na výhry a kaslíků pro uložení půllitrů s pivem.
Kachlová kamna v jednom, nevelký výčep ve druhém rohu, s výdejním oknem na samoobslužnou zahrádku. Obrázky na stěnách, tabule s nabídkou, prostá výmalba s ozdobným pruhem válečkového vzoru nad zeleným soklem. Mucholapka visící z lustru, lehce ospalá nálada několika poklimbávajících štamgastů. Tak to bývá ve všední dny do doby, dokud se z práce nevrátí zbývající osádka každodenní sestavy a nerozproudí zábavu novinkami z města.
O víkendu je to jiné. Od božího poledne se dveře netrhnou cyklisty, motorkáři, pěšími rodinami a milovníky dobré krmě. Zahrada je v mžiku plná, u stolů v lokále se tísní nedočkavci, žhaví zjistit, co že to za kouzlo sem již sedmnáct let táhne netenčící se zástupy.
Po celá ta léta zde vaří pouhá tři jídla. Víkend co víkend, bez výjimky. Krom nich je k mání patnáct dobrot k pivu, kromě kolena a sekané studených. Ty dostanete i ve všední den.
A ona trojice úhelných receptur, které se v roce 1918 staly základními kameny české kuchyně? Po mimořádné hovězí polévce s masem snad z půlky krávy a hromadou nudlí, v chuti úžasné, se budete těžko rozhodovat. Ať ale zvolíte cokoliv, nezmýlíte se. Kus kolena jako pro tři, s knedlíkem a zelím, má jasná pravidla. Hodně přírodní nezahuštěné zelí – aby umravnilo tuk z voňavého masa zdravě krmeného vepříka, řádná louže výpeku a dva druhy knedlíků.
Guláš, ten nese stopu svých předchůdců z předrevolučních dob, takže má zvláštní, lehce zastřený projev bez stopy po ohnivé maďarské verzi. Daněk se jen rozpadá, protože je k dostání celoročně, bude zřejmě farmovaný. Proto je hodně těžké, až nemožné, rozkrýt v jeho chuti dotek divočiny. Možná ale v sezóně lovů, kdo ví…
A svíčková? Co říci! Maso nevyvařené na troud nepotřebovalo špikování, zůstalo plné šťáv. V řezu lehce zarůžovělé, v ústech tající. Knedlík křehký, ale pevný, nasákavý, avšak nerozbředávající se.
A omáčka? Ve snaze ji definovat, vyslovil jsem v duchu nesplnitelné, o to však kýženější přání: Babičko, kdyby Ti nahoře dali opušťák, vydej se k Václavu IV. Dej si svíčkovou, nech ji napsat na mne a vychutnej si ji. V noci mi potom zavolej do snu, jaká byla. Měl jsem totiž dojem, jako by se někde dostali k Tvé receptuře.
Přidejte si k tomu tři čepovaná březnická piva s nějakým tím víkendovým speciálem a máte obraz téhle hospody v živých barvách. Ještě jedna zvláštnost. Nevím, jak to dokázali, ale skoro po celých těch sedmnáct let mají v nabídce fenomenální třebíčské limonády Zon, po kterých se v tamním kraji utloukají.
Jídla u Václava vás nevynesou do výšin nebeské kulinarie. Ale vrátí vás do časů dětství a mládí, do časů, kdy byl právě dětský svět ještě v pořádku. A to je nejvíc!
Autor: Milan Ballík