Výčep je hospoda více tváří. Malý prostor před stolicí s pár místy na stojáka, potom dlouhá úzká chodba, kde stoly stojí v zákrytu jako při pořadových. Malý šámbr vetknutý mezi dva sloupy, za ním pak syrová místnost s – jakoby záměrně – dílem provlhlým, zčásti ušmudlaným výzorem stěn. To je celé.
Že zde roste návštěvnost, je dáno i originálně chápanou kuchyní. Jde o českou tradici, ovšem odvážně pojatou Jiřím Hrachovým. Z kuchyně odcházejí kreace, které budí údiv, napohled možná i rozpaky. Ale to jen do okamžiku, než se vaše senzory potkají s prvním soustem. Čehokoliv, růžových pusinek s kachní paštikou, nebo „pod žízeň“ komponovaných znamenitých kapřích pepřenek. Či třeba zelňačky s bramborem. Na maximum intenzity vyexponovaná polévka, kdy vývar je zprvu  až štiplavě kyselý. Ovšem zelí mu hodně ráže ubere, a potom je tu brambor, tlumič vášní. Pokud bychom vzali názvosloví úrovně přípravy steaků, pak by se u vývaru dalo použít stupně well done,  zelí by bylo medium. A brambora až rare. Ne docela dovařená, ovšem to je jedno z malých kouzel šéfkuchařových. Spolu s ní a zelím získá sousto vzácnou souhru. Kdy samolibá síla vývaru je téměř na kolena sražena bramborou. Dominující výraz polévce zůstává, ovšem drakonické sebevědomí je urovnáno do líbivého, nerušícího akordu. Dalším trikem kuchařovým dále rozšířeného. Zelí totiž, jako kdyby bylo uskladněno v místě, které shořelo. Tmavé spáleniny na povrchu hlávky byly však záměrem. Její chuť a vůně zapůsobily coby jakési pradávné dochucovadlo.
Tak je to tu se vším. Tatarák, například, podávaný v jakémsi korýtku z vydlabané kosti, probouzí nečekané myšlenky. Báječně vychucen chilli majonézou a meduňkou může díky převaze syrové hověziny, navíc posílené morkem, vyvolat atavistické vášně požíračů syrových mamutů, ukryté kdesi hluboko v genech po našich pra- pra- předcích.
Některé Hrachového kreace nejsou asi zrovna fotogenické. Konfitovaný krůtí krk v uzeném sádle, kyselá zelenina, krůtí omáčka k nim patří. Na druhou stranu zase na něm lidé nejvíc ujíždějí. Soubor výrazů efektně ustrojeného masa s chuťovou stopou uzeného sádla, a mimořádnou omáčkou, vtiskuje pokrmu čtyřiadvacetikarátový punc.
Zrovna tak, jako další zdejší pecka, grilovaný vepřový jazyk, koprová omáčka, plněný koblih.  Trochu kakofonické – s koblihou, plněnou cibulovou marmeládou – ve finále však efektně odeznívající sousto. S koprem působícím jako maminčino smiřující pohlazení po kaňce v písance.
A to ještě nebyla řeč o zdejším pivu. Mocný šestnáctivoltový Bock umí kopnout jako pivovarský valach, májová třináctka lehce hladí, ovšem po třech čtyřech půlčících s vámi i ona dovede zatočit. Na dlouhé pití je jedenáctka. Příjemná v chuti i přiměřené síle. Na té si můžete udělat svůj osobní rekord. Navíc doprovázený snovou představou v Postřižinách okouzlující Magdy Vášáryové.

Výčep má ještě jeden fenomén. Z designově poměrně povedeného interiéru se kupodivu nejlépe sedí právě v oné poslední syrové místnosti. Do obrazu četných hospod nejhrubšího zrna tam chybí jen cigaretami vyuzené, věky neprané záclony. Na druhé straně se tu nejlépe chytá právě nenapodobitelná atmosféra oněch zmizelých náleven.
Společný dobrý duch poměrně mladé restaurace, je tvořený sezdáním její atmosféry, odvážné až bláznivé, ale vesměs vzácně chutnající kuchyně, a ovšem piva. Svérázného, sebevědomého.  To je elixír, jemuž podléhá stále více hostů už po první návštěvě. Nevím také, zda by třeba obraz omračující pivovarské paní správcové na hrubé stěně zadního lokálu neudělal z mnoha hostí pravověrné štamgasty.