O Usedlosti Na Stodolci se hovoří v superlativech. Kromě báječné kuchyně v ní prý panuje i vzácně optimistická nálada. To všechno v sympaticky prostém prostředí na okraji městečka Chřibská. Pověst, která tento trojjediný penzion, restauraci a jízdárnu předchází je sama o sobě víc než lákavým pozváním.

Jak ošidné jsou pověsti vynášející ten který podnik k nebesům vám může docela dobře předvést právě návštěva v Chřibské. Rozhodně vám to nepřeji, ale stalo se…

Ač večer notně pokročil, letní terasa restaurace Na Stodolci byla obsazena do poslední židle. Působivě starosvětsky zařízené světnice v chalupě nicméně skýtají posezení možná příjemnější. Jako by tam někde za kachlovými kamny hnízdila nakažlivě příjemná atmosféra.

Novodobé plakáty a fotografie tvoří jakýsi přechod z minula do současnosti, pozorné a milé číšnice umocňují dobré rozpoložení ještě před jídlem. Jedna z nich vám předloží lístek a s úsměvem, který vám rozbuší srdce – nejspíš však jen mužské klientele – oddeklamuje seznam jídel, která už zlikvidovali vaši šťastnější předchůdci. I kdyby, nemusí to ani moc bolet, v nabídce vždy zbývá pár položek, z nichž se dá volit.

Souboj mezi masem s rajskou omáčkou a zeleninou u mne vyhrála druhá možnost – květákové placičky s bramborem a domácí tatarkou. Talíř je přede mnou v mžiku, provázený bonusem krásného úsměvu. Dotud bylo všechno moc fajn. Naladěn dorůžova jsem se pustil do placiček… a ouha! Ještě jsem sousto nedonesl k ústům a přišla první ťafka. Rozbředlé, mokvavé placičky se na vidličce rozpadaly na drobné kousky. Nevím, jak dlouho si pobyly někde v horké lázni, svou lepší dobu měly dávno za sebou.

Ony rozdrolené kousky, jakž takž slepené tatarkou, však měly na hony daleko i do chuti této jinak dobré krmě. Vlhké, ohněm nedotčené, naprosto bez chuti, se stejně rozmáčeným panýrem, byly nejspíš trestem za pozdní příchod. Chutnaly jako tatarkou vylepšený polystyren. Neumím to říci jinak. Vím, kuchař je také jen člověk, a nemusel mít svůj den. Bolel ho zub, přijela tchyně, dítě proplakalo celou noc… I kdyby ho potkaly všechny tyhle příhody najednou, měla by profesní hrdost zabránit, aby něco takového vydal. Nechat hosta odejít hladového nebo mu doporučit změnu výběru by jistě pověsti domu ublížilo méně.

Povidlová buchta už moc nenapravila, jakkoliv příjemně voněla a chutnala. Z celé návštěvy tak zbyla jen vzpomínka na usměvavé slečny na place a otázka, zda je to zde tak s jídlem vždy. Pokud ano, kde se potom vzaly ony pověsti, které o usedlosti kolují?